Pébéčko v Cascais je druhé největší v Evropě, hned po Paříži. Jak to celé začalo?

Může za to náš primátor. Je to člověk, který je velkým příznivcem participativní demokracie. Jednoho dne si uvědomil, že klasická zastupitelská demokracie nevystihuje zcela přesně to, co lidé opravdu chtějí.  Zajímalo ho, proč si stále méně voličů vybírá své volené zástupce. A začal hledat nástroje, které by v lidech probudily zájem o dění v jejich městě. A objevil pébéčko. To byl první krok. A pak už to šlo rok po roce. Zájem lidí stále roste, protože každou věc, kterou chtějí a která získá v procesu pébéčka podporu, město skutečně zrealizuje. Je to efekt sněhové koule.

Vidět konkrétní výsledky, konkrétní realizované projekty… To je zřejmě důvod, proč se občané Cascais účastní pébéčka ve dvakrát větším počtu než komunálních voleb.

Ano, je to tak. Rozhodně to ale neznamená, že by pébéčko mělo být nějakou náhradou zastupitelské demokracie. To není pravda. Jsou to spojené nádoby. Kdyby projekty, které procházejí naším PB procesem, zcela odrážely vše, co lidé ve městě potřebují, byli bychom asi nejbohatším městem na světě: zahrady, školy, opravit tohle a tamto, spousta věcí. Ale participativní rozpočet je o prioritách, o tom, co lidé považují za nejdůležitější. Pro zastupitelskou demokracii jsou některá rozhodnutí nesnadná, ale nutná. Když nad tím přemýšlíte, je to zcela logické. Pébéčko je velmi dobrý nástroj, který lidi spojuje, který pomáhá navázat vztah občanů s městem, ale nutně musí existovat vedle zastupitelské demokracie, jejíž reprezentanti nesou zodpovědnost i za nepopulární rozhodnutí.

„Není podstatné, zda nějaký projekt získá 5 či 10 tisíc euro na svou realizaci. Nejdůležitější je ten proces, který lidi naučí, co všechno to obnáší, když máte město na starost.“

Jak pébéčko změnilo vztah občanů a radnice?

Velmi – a to je asi ta největší věc, kterou pébéčko dokáže. Najednou radnice pro řadu občanů získala tvář. Nevím, jak je to zde v České republice, ale v Portugalsku jsou ve veřejném prostoru často slyšet názory typu: úředníci nepracují a my je za to musíme platit. Ve skutečnosti ale vůbec nemají ponětí, co se na úřadech děje. Samozřejmě se podobné věci říkají o politicích: jsou zkorumpovaní, slibují, ale nic nesplní a tak dále. Pravdou je, že pébéčko tohle všechno změnilo. Lidi se díky němu naučili podívat se městu pod povrch, pochopili, jak fungují pravidla, veřejné smlouvy, jaké jsou problémy při přípravě projektů na opravu či vybudování městského vybavení. A především pochopili, že je tu nějaký rozpočet, do kterého se zkrátka nemůže vejít vše. Realizovali jsme už 66 projektů. Za každým z nich je 66 skupin lidí, kteří už vědí, jak funguje radnice, protože tam při přípravě svých projektů chodili, mluvili se starostou, politiky, městskými architekty… Bylo pro mě opravdu zajímavé sledovat, jak se jejich pohled na správu města postupně měnil.

Jak se k pébéčku staví portugalská vláda?  

V Portugalsku právě probíhá první pébéčko na národní úrovni v Evropě. Musím poznamenat, že je menší než to naše, protože jsou na něj vyčleněny 3 miliony eur, zatímco v Cascais to jsou 4 miliony. Každopádně je to začátek. Myslím, že si vláda uvědomila, že je to nezbytné. Uvidíme, jak to proběhne. Nejsem si jistá, že má národní vláda tak blízko k občanům jako radnice města, ve kterém žijí. Pébéčko není věc, kterou bychom se měli chlubit. Propojuje lidi, to je vše. Když ho uděláte dobře, lidi se do něj zapojí. Je to vlastně jednoduché.

Při své prezentaci na expertním setkání Participace 21 jste řekla, že žádný z navržených projektů nespadne pod stůl, ale přesune se do „banky nápadů“. Kolik jich tam za těch šest let, co pébéčko v Cascais děláte, máte?  

Přes pět set. Zajímavé ale je, že čím déle pébéčko děláme, tím méně je rozdílných nápadů. Je to tím, že lidé jsou už lépe organizovaní, diskutují spolu předem a pak podají projekt, který je opravdu promyšlený a skutečně odráží potřeby obyvatel. To je další velmi pozitivní věc, kterou pébéčko umí – učí lidi demokracii.

Ve své podstatě tedy podporuje občanskou společnost…

Absolutně. Opravdu probouzí dosud spící skupiny obyvatel. U nás to byla například rodičovská asociace. Nikdo se o ni pořádně nezajímal, ředitel občas svolal schůzi, ale nikdo na ni nepřišel. Jakmile tahle organizace vstoupila do procesu PB, začala žít, najednou se bylo o čem bavit, najednou o něco šlo, a především bylo možné něčeho dosáhnout. Vloni přišli se svým projektem hasiči. To je silná skupina. A vyhráli. Protože kdo by si to chtěl rozházet s hasiči, že? (smích)

Je pébéčko možné použít i na evropské úrovni? Třeba by pomohlo Evropské unii k tomu, aby byla lidem blíž, aby si na ni mohli „sáhnout“…

To je velmi zajímavá otázka. Mám ale určité pochybnosti, jestli Evropská komise není příliš daleko od občanů jednotlivých členských států – je to stejné jako u již zmíněného národního pébéčka v Portugalsku. Otázka je, kdo to jsou Evropané. Když v Portugalsku řeknete Evropané, jsou to vždy ti druzí, nikdy ne Portugalci. Každá země v Evropské unii je tak rozdílná! Politici v Evropské unii jsou lidem vzdálení, jako by byli na Měsíci. Přesto by pébéčko jako nástroj zafungovat mohlo. Ostatně Evropská komise se hledáním vhodných nástrojů pro participaci už zabývá. Konceptů je celá řada, jde o to, najít ten vhodný.